Růže měla u nás své místo odnepaměti, již v lidské předhistorii rostly na našem území plané růže a jejich předci. Jedna z nich dokonce dostala název Rosa bohemica, jedná se o taxon nápadně podobný některým růžím z dnešní sekce pimpinellifoliae. Už od pravěku tedy lidé o růži věděli a snad ji i využívali, spolehlivé údaje z území dnešní České republiky máme až ze středověku, kdy byla růže, stejně jako všude jinde v Evropě, užívána v léčitelství, zejména se to pak týká růže keltské. Růže se dostala do erbů šlechty (známá je u nás růže Rožmberků, růže Slavníkovská (příp. odkazy)) do erbů měst a uplatňovala se i v rámci symboliky církevní. Roku 1677 pak vznikla ona známá „Rosa Bohemica“(odkaz), mapa Čech ve tvaru růže.
S vrcholícím novověkem se umocňoval okrasný význam růže, začaly vznikat zahrady podle francouzského vzoru, v jejichž složitých ornamentálních kompozicích se růže bohatě uplatnily. V zahradách šlechticů se pak soustřeďoval rozmanitý sortiment růží, včetně novinek, které dováželi za nemalý peníz ze zahraničí. V 19. století se rozrostl trh a s postupně akcelerujícím vznikem nových skupin růží se prohluboval i zájem zahradnických odborníků, růže vstoupila s člověkem do industriálního věku.
První pokus založit organizaci, která by se systematicky zabývala růžařstvím na našem území spadá do konce 19. století, konkrétně do roku 1894, kdy byla v čísle 6 časopisu Flora uveřejněna výzva k utvoření „spolku růžařského“. Kdo byl autorem oné výzvy se asi už nikdy nedozvíme, jisté je jen, že vystupoval pod pseudonymem Nemo. Výzva ovšem nezískala adekvátní odezvu a tak na realizaci tohoto nápadu došlo až v roce 1929. Občasné články o růžích domácí provenience se již ovšem objevovaly porůznu v odborném tisku, zejm. ve výše zmíněném časopise Flora, byla to předzvěst zlaté doby českého růžařství, která měla nastat o pár desítek let později.
Přibližně do poloviny dvacátých let snad můžeme datovat první zárodky iniciativy k utvoření Společnosti pěstitelů a milovníků růží, která posléze skutečně vznikla, formálně se tak stalo 10.2.1929 na ustavující valné hromadě v Praze. Od dnešního Rosa klubu se lišila zejména profesní stratifikací členské základny, zatímco v Rosa klubu je poměr profesionálů a milovníků růží-amatérů přibližně vyvážený, v předválečné společnosti byla profesionálů drtivá většina. Ambice společnosti nebyly malé – vedle všeobecné propagace růží a růžařství to měl být zejména dohled nad kvalitou prodávaného sortimentu, založení zkušebního rozária, dále rozlišení sortimentu podle jakosti i pokusy o regulaci cen, vedle to měla společnost, jako svého druhu stavovská organizace, řešit spory mezi obchodníky napříště arbitrážní cestou. spolek, to je nepochybné, pozvedl úroveň našeho růžařství, bohužel zdaleka ne všechny cíle byly naplněny, zejména selhaly pokusy o regulaci obchodních pravidel, dílčím úspěchem bylo například založení rozária v Průhonicích.
Konkurenční napětí mezi členy a zhoršující se politická situace pak vedly v důsledku k zániku společnosti pěstitelů a milovníků růží, ovšem ne již v první Československé republice, ale až v Protektorátu, stalo se tak 29.6.1941 v Pardubicích na poslední, sedmé valné hromadě Společnosti. Bezprostředně po válce se nezdálo, že by mohl vzniknout spolek nový, v době obnovy státu na to nezbyl čas ani síla, padesátá léta podobným aktivitám přála tím méně. Jedinou světlou výjimkou byla anglická iniciativa k založení růžového sadu v Lidicích, růže darovalo na 28 cizích států, nejvíc poslali právě Britové. Sad byl založen r. 1955, o šest let později prošel větší úpravou v letech 2001-2 byl pustnoucí sad cele zrenovován, zejména došlo k výměně přestárlých keřů, dnes je ve velice dobrém stavu.
Zásadním mezníkem je potom vznik Rosa klubu ČSSR. V šedesátých letech k tomu byly z mnoha důvodů příznivé podmínky, republika jakžtakž vybředávala z budovatelsky temných padesátých let a lidé se začali pozvolna více zajímat o kvalitu prostředí, ve kterém žili. Bylo samozřejmě žádoucí, aby se do popředí tohoto zájmu dostaly i růže, v roce 1967 se vyprofilovala skupina zakladatelů Rosa klubu, vedle několika školkařů mezi nimi nechyběl třeba Ludvík Večeřa, náš významný botanik-výzkumník, Vladimír Mölzer, publicista v oblasti zahradnictví a pochopitelně docent Bohumil Jaša, který se na dlouhou dobu stal předsedou vzniklého spolku. Rosa klub ČSSR vznikl 2. 3. 1968 zakládající schůzí v Praze na Smíchově, kde byly také vytčeny jeho hlavní cíle.
Rosa klub měl pečovat o růžařství u nás obecně, od propagace pěstování růží mezi širokou veřejností až po kontrolu jakosti sortimentu ve školkách. Zpravodaj, který s různou frekvencí vycházel od vzniku klubu, měl členy informovat o novinkách ve světě růží, podat odborné rady pro pěstování, zprostředkovávat poznatky o historii růží a tak podobně. Velkou výzvou bylo založení rozária v Olomouci a posléze v Hradci Králové. V Olomouckém rozáriu pořádá Rosa klub s velkým úspěchem každý druhý rok výstavu „Vyznání růžím“ – a to od roku 1970. Významným zlomem pro růžařství u nás bylo založení Soutěžního rozária v Hradci Králové v roce 1972, to funguje dodnes a každoročně se tam v režii klubu vyhlašuje „Zlatá růže“ města Hradce Králové.
Od Rosa klubu se odštěpila záhy slovenská část, přesto ho čekal v sedmdesátých a osmdesátých letech strmý vzestup, na jeho konci měl klub cca 1600 členů, dnes je to asi pět set, ovšem se vzrůstající tendencí. Perspektiva klubu se vyvíjí zatím slibně, dokladem toho, že je stále schopen reagovat na potřeby doby je nejen slibná mezinárodní účast na soutěži růží v Hradci, ale například i založení těchto internetových stánek.