S pěstováním růží je spojeno mnoho mýtů a omylů, které mohou ve svém důsledku vést k nezdaru a rezignaci na tuto krásnou zálibu. Na následujících řádcích se proto pokusíme poskytnout několik základních rad, které snad navedou vaše úsilí správným směrem.
Název podrubriky je ve své podstatě zavádějící, většina z nás je totiž omezena typem stanoviště a teprve pro něj hledá vhodný typ růže. Obecně se dá říci, že všechny růže vyžadují slunné stanoviště, existuje několik málo výjimek, jež můžeme vysadit do mírného polostínu, ale obecně platí, že růže nebude na stinném místě prospívat, navíc jí více hrozí napadení některými chorobami. Růže ale nemůžeme vysadit ani na místo, kde slunce svítí celodenně intenzivně a kde jsou navíc sluneční paprsky odráženy od okolí (typicky u jižní nabílené stěny), hrozí popálení listů i květů, zejména tmavých. Dodejme, že růže, jakkoliv starým botanickým rodem jsou, nikdy samy nepřekročily rovník směrem na jih.
Dalším předpokladem pro úspěšné vysazení růží je vhodná půda. Ta nesmí především být příliš těžká, růžím naprosto nesvědčí jílovité půdy, optimem jsou půdy hlinitopísčité, bohaté na živiny.Většina růží špatně snáší kyselou půdu, prospívají od mírně kyselé po středně alkalickou, na vřesovišti se jim zaručeně dařit nebude. Existují pochopitelně růže se specifickými nároky, botanická Hulthemia persica (odkaz) například vyžaduje slanou půdu, R. rugosa (odkaz) je k zasolení tolerantní, ale daří se jí i bez něj. Pokud sázíte na místo, kde předtím růže rostly, je potřeba vyměnit půdu, protože pravděpodobně došlo k její „únavě“.
Růže patří na místo, kde proudí vzduch, protože jen tak jim stačí listy po dešti či rose oschnout dostatečně rychle, jinak by se na nich mohly snáze uhnízdit spory některých chorob.
To jsou základní pravidla, která určují meze faktorů nezbytných pro život růží – u jednotlivých skupin, nebo dokonce sort se ovšem setkáváme s odlišnými nároky. Botanické růže jsou méně náchylné na výkyvy životních podmínek a některé budou docela dobře růst i ve světlejších lesích (R. arvensis(odkaz)), v chladných oblastech vysoko v horách (R. moyesii(odkaz)) a jiných, pro zahradní růže extrémních, prostředích. Definovat optimální stanoviště pro celou cytologicko-morfologicky příbuznou skupinu je dnes, vzhledem k důslednému prokřížení těchto navzájem téměř nemožné – můžeme se o to ale pokusit u starších skupin růží. Galliky (potomci R. gallica) například snesou chudší půdy, alby (potomci R. alba) zase mohou být vysazeny v polostínu, čajohybridy namrznou spíše než rugosy atd. Vždy je dobré informovat se na požadavky konkrétní sorty a podle toho se nakonec rozhodnout.
Samotné výsadbě musí bezprostředně předcházet vhodná příprava půdy. Půda musí být především důkladně zkypřena – minimálně 60cm do hloubky, pokud sázíme na jaře, pak je nejlépe kypřit ještě během podzimu. Dále je nutné odstranit plevele a případně půdu podle potřeby přihnojit, těžké půdy odlehčíme škvárou nebo pískem, příliš lehké zhutníme např. trochou odkyselené rašeliny. Kyselou půdu opatrně neutralizujeme hašeným vápnem.
Podle velikosti keřů uvážíme jejich vzájemnou vzdálenost, u čajohybridů a floribund cca 40-50cm, u větších, sadových růží pochopitelně více. Jáma musí být minimálně 50cm hluboká, důležité je hlavně, aby kořeny nebyly při sázení z nedostatku prostoru ohnuté. Po odstranění poškozených kořenů vložíme sazenici do jámy tak, aby kořenový krček byl asi 5cm pod úrovní okolního terénu. Zeminu na zasypání můžeme prohnojit, obzvláště, sázíme-li na jaře, nemusíme se bát ani hnojiv s vysokým obsahem dusíku. Po zasypání kořenů hlínu okolo sazenice přišlápneme, aby kořeny získaly bezprostřední kontakt s půdou a důkladně zalijeme. Nakonec nakopčíme kolem růže hlínu, která ji bude chránit přes zimu, nebo alespoň prvních pár týdnů po jarní výsadbě. Výhony pnoucích růží upevníme opatrně na treláž, trojnožku, nebo pergolu, kmínek stromkové růže zase těsně pod korunou (a pokud možno ještě alespoň na jednom místě) přivážeme k opěrnému kůlu, provázky musejí být měkké, aby neodíraly výhony.
Růže, jak již bylo naznačeno, můžeme sázet na podzim do nástupu mrazů, nebo na jaře, v březnu až dubnu. Růže se prodávají z volné půdy ve školkách, což je nejjistější alternativa – při nákupu vidíte stav keře a máte možnost ho „začerstva“ zasadit. Pak se prodávají prostokořenné růže balené – pokud prodejce informuje řádně o jejich jakosti a původu a je schopen zodpovědět vaše případné otázky, pak snad bude vše také v pořádku, důležité je nakupovat v obchodě, který je na takový sortiment specializován. Přesto si však, pokud nenakupujete ve školce, ale v nějakém zahradním centru, či hypermarketu typu „sanita, dům, zahrada“, dovolím doporučit spíše růže v kontejnerech, jsou sice dražší, ale většinou ve velmi dobrém stavu a to i mimo hlavní výsadbovou sezónu. Někteří školkaři a obchodníci nabízejí růže zásilkovým prodejem, pak je dobré získat na konkrétního prodejce nějaké reference.
Alibisticky řekněme, že to závisí na počasí. Obecně platí, že růže potřebují pravidelně zalévat (cca 3x týdně) zejména pokud jsou nově vysazeny. Starší keře koření hluboko a stačí je zalévat jednou do týdne (pokud neprší), během vegetačního období – vždy ovšem zalévejme důkladně, aby se voda dostala k celému kořenovému systému. Rozhodně se nedá doporučit rosení, alespoň ne příliš často, listy, pokud neoschnou, jsou za vlhka výrazně citlivější na nákazu některými chorobami. Nedostatek vody se projevuje zejména žloutnutím a opadáváním listů, růže ovšem krátkodobý nedostatek vláhy většinou vydrží, důležité je, aby nevyschly kořeny, ty by totiž už nešly zachránit. Nebezpečné je také přemokření půdy, které způsobuje žloutnutí listů od řapíku a často i zahnívání kořenů, při častých srážkách či rosení mohou vznikat tzv. květní mumie (povrch poupěte vytváří při kontaktu s vodou gelovou hmotu, která vyschnutím ztvrdne a brání v rozvinutí květu).
Bez hnojení se neobejde žádná zahradní růže, robustní keř s bohatými květy, jakým růže je, vyžaduje vysoký přísun živin – a to hned několikrát do roka. Při podzimní výsadbě hnojíme méně, zejména je potřeba se vyvarovat hnojivem s vysokým obsahem dusíku, který povzbuzuje rašení výhonů, ty by nestihly vyzrát a v zimě by zmrzly, vhodná jsou draselná hnojiva. Vydatně přihnojujeme na jaře po řezu, tehdy je potřeba rostlině dodat široké spektrum živin, vždy se řídíme výsledky rozboru půdy. Další hnojení přichází na řadu po prvním kvetení koncem června, v létě hnojíme podle potřeby, k jeho konci je potřeba přestat hnojit dusíkem, vhodná jsou hnojiva draselná, která přispívají ke zpevnění výhonů. Kromě zmíněných dusíku a draslíku růže potřebují zejména fosfor, pro tvorbu šípků, vápník a železo. Hnojiva můžeme použít jak čistě organická (kompost, uleželá chlévská mrva …), minerální (ledky) a kombinovaná, optimem je vyváženě je kombinovat, přičemž organická použijeme, vzhledem k výše uvedenému zejména zjara. Dnes není problém koupit hnojivo speciálně pro růže.
Hnojivo se také musí do půdy vždy důkladně zapracovat, zejména organická hnojiva totiž při povrchu půdy rychle ztrácejí dusík, po hnojení růži zalejeme.
Málokterá zahrádkářská praktika je předmětem tolika kontroverzí jako mulčování. Mulčováním rozumíme zasypávání svrchní vrstvy půdy kolem keře různým materiálem. Používají se dřevěné odštěpky (nejsou příliš vhodné), nejčastěji kůra, kompost, tráva. Mulč drží v půdě vlhkost a navíc brání vyrašení plevelů, zároveň, tím jak se rozkládá, dodává postupně do půdy další živiny. Důležité je hlídat, aby se půda pod mulčem nezapařovala a dávat pozor na plíseň. Mulčujeme zpravidla asi pěticentimetrovou vrstvou, hned poté, co růži odzimujeme a pohnojíme. Podobně může posloužit i vysetí některých rostlin, k růžím se například často vysazují afrikány (Tagetes erecta), které chrání půdu před invazí háďátek, případně jiné letničky i trvalky (levandule).
Na podzim musíme růže připravit na nastávající mrazivé počasí. Keříky zpravidla snesou bez úhony menší mráz do -5°C, ale za jasných zimních nocí, kdy teplota klesá k -20°C, by zcela jistě namrzly - a pokud by utrpělo i místo očkování, „kořenový krček“ - tak už by asi nikdy nevykvetly. Riziko namrznutí je větší u mladších výhonů a obecně při větší vlhkosti; pokud je růže poraněná, může se stát, že voda v ráně zmrzne a výhon potrhá.
Nejdříve odstraníme z okolí keře organický odpad (zejm. listy), vlastní zazimování provádíme především nakopčením – a to u záhonových růží. Hodí se k němu především kompost, spadané listí, respektive kombinace materiálů podobného typu. Nesmíme zapomenout růži nahrnout nejvíce kolem krčku, konce větví většinou stejně trochu namrznou. Tím vytvoříme kolem růže jakýsi krtinec, hromádka by měla být vysoká asi 20cm. Záhonky nejlépe ještě přikryjeme chvojím, naprosto nevhodný je jakýkoliv neprodyšný materiál, zejména igelitové tašky.
Pnoucí růže se musejí obalit přímo na opoře, nejlépe hrubou tkaninou, jutou, lnem, eventuálně chvojím. Do tkaniny možno případně zabalit slámu, vyschlé seno, nebo dřevitou vlnu. Podobný postup můžeme aplikovat i u stromkových růží, ty je v oblastech s drsnějším klimatem vhodné na zimu ohnout k zemi a částečně zahrabat (zejména spodek koruny), případně je dobré obalením chránit i kmínek. Na jaře, zpravidla na přelomu března a dubna, růže odzimujeme uvedením záhonků do původního stavu, nakopčení necháváme do pominutí mrazů.
Šlechtitelé za posledních sto let ušli velký kus cesty když postupně minimalizovali choulostivost, kterou zahradní růže zdědily po svých exotických předcích. Přestože údaj o mrazuvzdornosti není vždy uváděn, růže, které se prodávají dnes jsou vesměs odolné. Nakupujte vždy s ohledem na klima, pro nějž byla růže vyšlechtěna.
Řez růží provádíme zpravidla několikrát do roka, na jaře, po odkvětu, případně na podzim. Jarní řez je nejdůležitější, růži pak vyraší nové výhony, na nichž může opět vytvářet květy. Během sezóny odstřiháváme uvadlé květy (příp. květenství), nikoliv však u planých a jednou kvetoucích růží, připravili bychom se o šípky. Na podzim je možno zkrátit některé výhony, které by (například) ohrozily stabilitu keře v zimním větru, případný letní a podzimní řez by ovšem neměly být příliš radikální. Podobně to platí pro řez nemocných a usychajících výhonů.
Základním předpokladem správného řezu je zvládnutí dílčího úkonu řezu po technické stránce. Platí, že výhon ustřiháváme asi centimetr nad očkem a to šikmo od něj, aby naň netekla voda a nezvyšovala se tak pravděpodobnost nákazy nějakou chorobou. Z tohoto důvodu je také důležité, aby samotný řez byl rovný a čistý, aby se výhon netřepil, používáme zásadně ostré, čisté nůžky. Při odstraňování zahnívajícího výhonu řežeme tak hluboko, až narazíme na zdravé dřevo, při řezu odkvetlých výhonů řežeme zpravidla nad druhým, či třetím očkem směrem od květu. Při likvidaci planých výhonů, které čas od času z podnože vyraší musíme postupovat důsledně a výhon uříznout úplně celý (někdy se radí vytrhnutí), podobně zaštipujeme vlky na kmínku stromkových růží.
Největším problémem je pak určit délku výhonu, jež má být ponechána, obecně panuje shoda v tom, že se má odvíjet od zahradnického typu vysazené růže.
Záhonovým růžím (čajohybridy, polyantky, floribundy, minirůže) odstraníme na jaře všechny slabé a namrzlé výhony tak, aby pro zbývající části keře byl dostatek místa, výhony zkracujeme zhruba o polovinu až dvě třetiny délky. Mnohokvěté nemusíme řezat tak silně, odstraníme zejména rozvětvené honce výhonů, výhony by měly mít po řezu cca 30cm. Minirůže pročišťujeme také slabším řezem, pro stromkové platí to samé jako pro záhonové, specifikem jsou růže smuteční, ty pochopitelně zkracujeme minimálně.
Sadové růže (anglické, historické, staré polyantky atp.) zkracujeme poněkud mírněji, úplně můžeme odstranit jen překřížené a poškozené dřevo, jinak je vhodné ponechat větší část výhonů, postranní zkracujeme silněji.
Botanické je nejlépe ponechat volnému růstu, máme-li dostatek místa, zejména kvůli šípkům, občas se může tvar keře libovolně upravit podle potřeby – plané růže jsou velmi vitální a i radikální řez by snesly dobře. U pnoucích růží má být řez mírný, na jaře je dobré občas odstranit nějaký ten zdřevnatělý výhon, v létě lehce keř seřízneme po prvním květu. Půdopokryvné sorty vzhledem k účelu zastřiháváme také minimálně, řezem růst keře spíše směrujeme, jinak bohatě stačí zkrátit výhony o třetinu, většinou neprovádíme řez každoročně.
Dříve hojně používaná metoda seřezávání podle počtu zbývajících oček je dnes v literatuře, zejména zahraniční, na ústupu, řez je mezi milovníky růží další s hojně diskutovaných témat a otázka, který typ řezu je nejvhodnější zůstane ještě dlouho předmětem kontroverzí.
Onemocnění růží se dají v zásadě rozdělit do dvou velmi vyhraněných skupin - a to podle typu parazita, který poškození působí:
První skupinou jsou onemocnění způsobená houbovými chorobami, největším nepřítelem růží je černá skvrnitost (marsonie)(odkaz), houba, která vytváří na listech terčovité, nebo nepravidelné, hnědé, či černé skvrny. Může napadnout i mladé výhony, napadení způsobuje žloutnutí pletiv a opadání listů, choroba růže velice vysiluje a je značně houževnatá, postupuje odspoda. Nejnáchylnější byla, dnes již historická, skupina pernetek – vinou blízké příbuznosti s R. foetida, u dnešních odrůd se klade větší důraz na odolnost, přesto mohou být některé marsonií zcela zdecimovány. Rozvinutí choroby následuje především ve vlhkém prostředí, při kropení na list, nejdříve koncem června, trvá až do podzimu. Preventivně ošetřujeme postřikem již v květnu a poté podle potřeby a návodu. Napadené listy se musí zlikvidovat, obsahují příliš mnoho spor. V obchodech se prodávají různé přípravky, vždy vybíráme přípravek selektivně působící, abychom při specifickém druhu napadení zbytečně nezatěžovali životní prostředí širokospektrálními fungicidy – eventuálně je možno použít přesličkovou jíchu.
Padlí růžové (odkaz) vytváří na povrchu všech nadzemích částí keře bílý povlak, který jej dusí. Vyskytuje se od května za teplého počasí s nedostatkem větru, zejména u keřů přehnojených dusíkem. Nejlepší prevencí je výběr odolných sort, zejména těch s lesklými listy, vyvážené hnojení a výběr místa s lehkým průvanem. Kromě chemických prostředků lze použít výluh z kopřiv.
Rez růžová (odkaz) se projevuje červnovým výskytem výtrusnic na spodní straně listu, které postupně tmavnou, rizikem pro vznik je přílišná vlhkost prostředí. Proti rzi se používá například sírovápenná jícha, preventivně začátkem dubna.
Čerň (odkaz) je choroba, která vytváří na listech šedivočerný povlak, objevuje se při výskytu mšic, nebývá pro růži fatální, lze omezit slabším fungicidem.
Plíseň růžová (perenospora)(odkaz) tvoří na listech šedobílé skvrny, objevuje se ve vlhkém prostředí, při příliš husté výsadbě. Listy jsou napadány zespoda, postupně se svíjejí a opadávají, růže může být značně poškozena, choroba se vyskytuje jen při silném zanedbání.
Plíseň šedá (odkaz) napadá květy, resp. poupata, ty je nutno rychle odstranit a zlikvidovat, aby se nezačala šířit po výhonech, keře je potřeba prosvětlit, chemická ochrana je málo účinná.
Druhou skupinou příčin poškození růží jsou rozliční škůdci. Nejběžnějším škůdcem růží jsou mšice (resp. kyjatky), napadají listy a mladé výhony, můžeme je z růže jednoduše opláchnout, pokud je však míra napadení vyšší, použijeme příslušný přípravek. Napadení většinou růži zásadním způsobem neohrozí. Růže poškozují také pilatky – pilatka drobná způsobuje zavíjení listů, poškození bývá zanedbatelné, pilatka listová požírá listy, ale i květy a mladé výhony, je lepší proti ní zasáhnout insekticidem.
Na suchých místech se můžeme setkat se sviluškami, které vysávají šťávu z listů, ty záhy usychají, podobně způsobuje škody pidikřísek, který také saje na listech a zanechává po sobě bílé skvrnky. Růže bývají napadány rozličnými druhy housenek, známý je například obaleč růžový, píďalky a další, často stačí pouze housenky sebrat, napadení nebývá masivní.
Kromě chemického postřiku můžeme likvidovat škůdce i biologicky – na mšice platí pestřenky a slunéčka, na svilušky draví roztoči, housenky sezobou ptáci.
Závěrem je dobré upozornit na patologické fyziologické změny, které se mohou u růží vyskytnout. Jde buďto o genetické poruchy jejich výskyt není příliš častý a pokud nezasahuje nějakou důležitou životní funkci keře, tak nevadí (typicky tzv. sporty, náhlá změna barvy květů). Většinou jde o změny podmíněné nedostatkem vody, namrznutím, nebo nedostatkem některých živin – různé části keře začínají žloutnout, hnědnout (červené nezezelenají), viz část o zalévání a hnojení.